Jediný český fotograf na US Open: Můj den? Minimum spánku a přebíhání s těžkou výbavou

V několika rozhovorech jste uvedl, že sport fotíte hlavně díky tomu, že jste byl v mládí aktivním sportovcem. Jak to konkrétně bylo?
Hrával jsem volejbal, jenomže jsem měl vážný úraz kolene. A musel jsem s tím seknout. Na střední jsem se vyučil v oboru Fotograf, filmový laborant. Nejdříve jsem fotil v Ústavu jaderného výzkumu, následně ve výrobním družstvu Fotografia. Tam jsem dělal věci na zakázku. Společenské události, svatby, promoce.

Jak odtud vedla cesta ke sportu?
Vždy mě sportovní prostředí hodně lákalo. Prostředí plné pohybu, lidského zápolení. Nemohl jsem sice kvůli úrazu už sportovat, ale bylo mi ho líto úplně opustit. Nosil jsem sportovní fotky do novin. Do Svobodného slova a Lidové demokracie. Pak jsem se dostal do týdeníku Stadion. Do roku 1998 jsem byl v deníku Práce, od té doby už jsem na volné noze.

Letošní US Open je vaším 69. grandslamem, kde jste jako akreditovaný fotograf. Bylo to vždy tak, že jste tíhl právě k tenisu, nebo ten se postupně vyprofiloval?
Já i do dneška fotím široké spektrum sportovních odvětví. Hodně lyžování, plavání. Nejraději mám ale obecně individuální sporty. Láká mě ta nutnost sportovce ukázat své možnosti, jinak selže. V hokeji se může hráč schovat ve čtvrté lajně.

U hokeje se častokrát hovoří o nesmírně náročných světelných podmínkách, u lyžování o odrazu světla od sněhu. Co je specifikem u focení tenisu?
Je to mnohem více kreativnější než zmiňovaný hokej. Tenis se hraje na mnoha různých površích, ráno i večer. Světelné podmínky jsou neustále jiné. A nikdy nejsou lepší fotky než s přirozeným denním světlem.

Existuje na tenise nějaké nejlepší místo pro fotografování? Některé poučky třeba radí fotit čtyřhru zásadně z rohu kurtu...
Každý fotograf to dělá podle svého, na to nejde úplně přesně odpovědět. Já jsem se vyprofiloval, mám svůj styl. A nikoho nekopíruju. Snažím se najít na tenise vždy něco nového a přidat do toho punc sebe samého. Na druhé straně, fotografování je umělecká disciplína. Jeden se do fotky může zamilovat, druhému se ta stejná nemusí třeba líbit. 

S kým momentálně spolupracujete?
Už sedmý rok s Mezinárodní tenisovou federací. Pro ni dělám na grandslamu nejvíce práce. Poté mám zakázky od několika mezinárodních klientů a posílám něco i České tiskové kanceláře, ale stále jsem na volné noze. Tak jsem to měl na každém grandslamu.

Jak vůbec vypadá zákulisí grandslamových fotografů?
Máme k dispozici špičkové zázemí. Včetně servisu od Nikonu, Sony a Canonu, kde si můžeme i půjčit vybavení nebo si ho nechat vyčistit. Krom toho máme každý vlastní místo, odkud už posíláme fotky do světa přes vysokorychlostní síť.

Když bych si měl představit váš normální denní režim. Nakolik je to dřina, tak jak se může zvenčí zdát?
Do areálu přijíždím nejpozději v deset dopoledne, na ubytování se pak vracím pravidelně kolem půl druhé ráno. Ještě i tam pracuji dlouho do noci, protože zpracovávám fotky z celého dne. Každodenně nosíte patnáct kilo vybavení na zádech, přebíháte mezi sedmnácti kurty. Denně nachodím i kolem osmi kilometrů. Oddych prakticky vůbec nemáme. Jen chodím stáhnout karty, něco pošlu a jdu hned zpátky na kurt.

Nakolik to je bitva o místo na finálovém zápase?
Na finále se místa přidělují, protože nás fotografů je na grandslamu i 150. První prioritu mají agenturní fotografové, světové deníky a pak třeba taková sportovní média jako Sports Illustrated. Další v pořadí jsou velké národní agentury a po nich přicházejí na řadu fotografové ze zemí, odkud jsou tenisté.

Platí pravidlo, že Wimbledon se díky absenci reklam fotí nejlépe?
Naprosto. Ta konzervativnost je na tom prostředí hrozně krásná, fotí se tam moc dobře. Ale já mám paradoxně nejraději antuku, protože jsem na ní na grandslamu začínal. V roce 1999 na Roland Garros.

Kdo se vám fotí z tenistů nejraději?
Obecně mužský tenis. A konkrétně třeba Nadal nebo Djokovič. U Federera je trošku problém. Jak hraje až učebnicové, skoro golfově, tak málokdy zvedne hlavu od rakety.

Máte s někým z nich bližší vztah?
Ono to až tak moc nejde z naší pozice fotografů. Ale Fabio Fognini je velký sympaťák. Z českých hráčů mám nadstandardní vztah třeba s Markétou Vondroušovou, Maruškou Bouzkovou nebo Jonášem Forejtkem.

V letech 1998, 2001 a 2002 jste ovládl kategorii Sport v prestižní soutěži Czech Press Photo. Nakolik takové ocenění životní práce potěší?
Hrozně moc jsem si toho vážil. Jsem schopný se o focení bavit stovky hodin. Jedu v autě a přemýšlím, co jsem měl někdy udělat jinak. I když spím, tak mi to šrotuje v hlavě. (smích)

Někteří fotografové se na svou ideální fotku musí v uvozovkách vystresovat, někdo miluje náhodu, jiný preferuje dlouhou přípravu. Jak to máte vy?
Pokud člověk přijde na tenis čtyřikrát za rok, tak se mu možná může povést dobrá fotka, ale pravděpodobnost je velice malá. Člověk by měl znát anatomii těla, protože na spoustě tenisových fotek jsou hráči jakoby ochrnutí. Takové fotky nemám rád a tenisté zajisté také ne. Fotograf musí vědět, v jaký moment sportovec vypadá při výkonu pěkně. Já jsem pětkrát týdně na Štvanici už skoro třicet let, protože tenisem žiju a chci poznat prostředí sportu co nejvíce. Když jsem dělal lyžování, tak jsem dvě hodiny před startem už byl na místě. V novém prostředí si musíte navyknout na to, odkud leze světlo. Jezdím tam tak třeba s předstihem dvou až tří dnů, abych to předem vysledoval. Je to o detailech. Tohle v Česku dělá málokdo, pokud vůbec někdo.

Zmiňoval jste lyžování. Na jaké velké akce kromě grandslamů tedy jezdíte?
Byl jsem na olympiádě v Salt Lake City, Pekingu a Vancouveru. Na nepočítaně mistrovstvích světa v klasickém lyžování. I na mistrovství světa v atletice, mistrovství světa ve fotbalu. Příští rok mě čekají olympijské hry v Tokiu. V poslední době jsem fotil třeba pro ITF i mistrovství světa veteránů v Portugalsku na 42 kurtech ve třech klubech, to byl nesmírně zajímavý zážitek. S minimem spánku a třinácti dny plnými práce.

Martin Sidorják patří do silné generace sportovních fotografů, od níž se ale odlišuje svým osobitým stylem. Jeho snímky v sobě snoubí kontrast barev, dynamiku, emoce i silné příběhy. Fotí zejména tenis, klasické lyžování, atletiku nebo plavání. Začínal v týdeníku Stadion a nosil fotky jako externista do Svobodného slova a Lidové demokracie. Následně pracoval v deníku Práce. Od roku 1998 působí na volné noze, v minulosti fotil zakázky pro firmy Motorola, Hyundai nebo T-Mobile. Aktuálně spolupracuje zejména s organizací ITF. Je trojnásobným laureátem ceny Czech Press Photo v kategorii Sport (1998, 2001, 2002), jednou získal 3. místo (1999). Fotografoval na 69 grandslamech, třech olympiádách, světových šampionátech v atletice, fotbalu či klasickém lyžování. V roce 2013 měl autorskou výstavu v Nikon Sport Gallery v Praze. Jeho široké portfolio naleznete kupříkladu na jeho instagramovém účtu (@chulimanga).