Grandslamové čtvrtstoletí 44leté Peschkeové: Tenis je gipsy life, mohla bych být Trip Advisor

Když stojí na druhé straně kurtu patnáctiletá Cori Gauffová, to už člověka musí trknout, že je tam velký rozdíl...
Byla o něco rychlejší jak já, to je pravda. (smích) Motivuje mě to, hrávám ráda proti mladším soupeřkám. Tentokrát to byl zajímavý zápas. Škoda druhého setu, protože v něm jsme měly pár šancí. Kdybychom ho uhrály, tak kdo ví, jak by to vypadalo v tom třetím. Ale soupeřky hrály dobře, agresivně, perfektně servírovaly, neměly žádné zábrany. Zaslouženě si to uhrály.

Hrály jste na Stadionu Louise Armstronga, druhém největším kurtu ve Flushing Meadows. Do posledního místa bylo vyprodáno. Moc často se nestává, že by přišlo na debl tolik lidí. Jaké to bylo z tohoto ohledu?
Super. Hrálo se na krásném kurtu. Vadila mi tedy jen obrazovka nad ním, na níž už bylo několik stížností, protože těsně před podáním mění rychle obrazy, jakoby bliká. Ale zase je určitě fajn hrát před plným publikem.

Na US Open se spustila okolo CoCo Gauffové až taková CoCo-mánie. Od médií až po fanoušky. Máte pro ni pochopení?
Vždycky nastane velký poprask, když je někdo tak mladičký a tak talentovaný. Stává se, že se někdo takový po jedné dvou generacích objeví. Je to hodně šikovná holka, hraje dobře. Vypadá to, že má před sebou budoucnost.

Američané dali Gauffové volnou kartu do hlavní soutěže. Mají mladí z grandslamových zemí velkou výhodu?
Na 110 procent. Tohle je strašná pomoc.

Protežované singlistky a zhoršováky deblu

Jaké to je vůbec být už čtvrtstoletí na grandslamech? Poprvé jste hrála hlavní soutěž v deblu už v roce 1994 na French Open.
Úžasné! Když to člověk zvládne, tak to vypovídá o tom, že už něco dokázal a že je pořád schopný být mezi špičkou.

Věděla jste, že to je čtvrtstoletí?
Tak nějak přibližně. (smích) Přesně na rok to nemám spočítané.

V čem se nejvíc grandslamy za ty roky proměnily?
Já už si to přesně ani všechno nepamatuju. (smích) Po rekonstrukcích to za dvacet let vypadá někde úplně jinak. Všechno jde postupně dopředu, každý grandslam se snaží využít své možnosti na maximum, snaží se všechno modernizovat. Je to dost poznat.

Renata Voráčová si třeba v exkluzivním rozhovoru pro Tenisový svět stěžovala, že na US Open byl v minulosti dost špatný transport pro deblisty...
Každý grandslam má pro deblisty vlastní pravidla pro transport. Třeba v pondělí a v úterý do jedné hodiny si nesmí deblisti vzít auto. Mně osobně to třeba nevadí, já si klidně skočím na autobus a dojedu na kurty jím. (smích)

Co by měli pořadatelé ještě vylepšit pro dobro hráčů?
Dle mého se singlistům nadržuje. Už se prakticky nemusí snažit, aby měli nějaký deblový žebříček, protože se na turnaj mohou přihlásit se singlovým rankingem. Dostávají to hodně zadarmo, zatímco deblisti si to musí všechno vybojovat. Pro specialisty na čtyřhru to jde postupně z kopce... Navíc regule se pořád mění, to mě taky docela štve. Pořád se snaží něco zlepšovat, akorát že zlepšováky jsou někdy spíš zhoršováky. Tenis je samozřejmě byznys, snaží se o nejlepší produkt. A myslí si, že aby ho měli, musí singlistkám usnadnit cestu do deblu.

Zhoršováky jsou pro vás které úpravy?
Někde se hraje supertiebreak, jinde gemy bez shod a výhod. I publikum je pak zmatené. Kdysi chtěli zkrátit zápasy ve čtyřhře, tím ji chtěli zpopularizovat. Ale vidíte debl někde v televizi? Já teda ne. Přitom když se bavím s lidmi, zájem o debl mají veliký. Baví je, protože je tam víc akce než v singlu. Starší lidé, kteří debl sami hrají, ho strašně rádi sledují.

Co vás napadne u jednotlivých grandslamů? Stačí třeba jedna věc.
Austrálie? Je to daleko. Paříž je fajn. Vyrůstala jsem na antuce, takže se na ni cítím dobře. A tamní kurty jsou velice kvalitní. Také se to tam změnilo po tolika letech. Londýn? Úžasné, trávu by měli zavést všude. (smích) US Open... Hezký turnaj na konci roku, nedaleko od mého domova. Letadlem mi to sem trvá dvě a půl hodiny.

Říkáte hezký turnaj, ale přitom se vám zde dařilo nejméně ze všech grandslamů...
Je to možné. Tak mi to někdo vysvětlete, proč to tak je... (smích) No ale co mix? Já jsem tady byla třikrát ve finále! Jednou to bylo i hodně těsné, měli jsme v roce 2012 mečbol s Marcinem Matkowskim.

Který z grandslamů máte nejraději?
Wimbledon. Mně to tam připadá, jak kdybych byla někde na zahrádce. Je to tam všechno hezké s těma kytičkama. Tráva mi jako povrch dost vyhovuje. Navíc tam mám nejlepší singlový úspěch, v roce 2005 jsem došla do osmifinále.

Tenis je gipsy life

Tenisový život je krásný, ale někdy ubíjející. Jak ho postupem času vnímáte? Jak se vám chce vydávat na cesty?
Mou největší podporou je to, že můžu cestovat s manželem. Jinak bych už to asi nevydržela. Cestování je opravdu úmorné. Člověk je více než 30 týdnů v roce na cestách. Vždy říkám, že to je takový gipsy life. Když jsem přišla na okruh, tak bylo všechno nové, každé město bylo zajímavé. Ale když do něj jedete podvacáté, tak už jste tam skoro všechno viděl a už vás nebaví chodit po památkách. O hotelech a letištích už taky můžu napsat knížku a být Trip Advisor.

Opouští se vám těžce domov?
Ano, dost těžce. Je to čím dál horší. Ale turnaje k vám domů nepřijdou samy od sebe.

Neříkáte si, jestli to máte někdy zapotřebí?
Někdy ano. Ale já mám tenis pořád ráda a pořád jsem s holkama schopná bojovat. Je to dobrá práce. Jsem svým šéfem. Teda někdy je jím manžel... (smích) Dělám to celý život a baví mě to.

Koho manžel Torsten aktuálně trénuje?
Má mě, Nicole Melicharovou, Annu-Lenu Grönefeldovou a Demi Schuursovou. Takže dva páry.

Jaká jsou úskalí a výhody manželského života v tenisovém světě?
Myslím, že pro všechny ostatní než nás dva, to musí být obtížné. Zažila jsem pár tenisových dvojic, co se vzali a už jsou zase rozvedené. Člověk je s partnerem dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Ale my s Torstenem jsme spolu rádi, funguje nám to. Nemůžeme si stěžovat. Kdybychom měli každý jinou práci, tak už nehraju. Nebyla bych schopná tenis dělat sama.

Nepřipadáte si někdy jako tenisový Jágr? Je vám už 44 let...
Někdy ano. Spoluhráčky nebo třeba fyzioterapeutky mi nevěří, kolik mám let. Chtějí po mně občanku. Sport mě udržuje i fit. Z tohoto ohledu je sport dost pozitivní.

Vysněné Masters

Poznala jste za svoje čtvrtstoletí trvající kariéru profesionálky spousty hráček. Která byla z vašeho pohledu paní tenistka?
Měla jsem vždy ráda Steffi Grafovou. Byla neskutečná atletka, ve svojí době úžasně vynikala. Martina Navrátilová samozřejmě taky. To jsou pro mě dvě nej hráčky.

Patříte mezi staromilce, kteří vzpomínají na dřívější rozmanitý tenis a ten současný fyzický, bez větší kreativity, je nebaví?
Ne že nebaví, ale je trochu jiný. Každá doba přináší něco jiného. Teď jsou holky čím dál větší, vyspělejší, hrají razantněji. Méně jsou vedené k tomu, aby šly na síť, uměly voleje. Ono je ale také těžší se dopředu dostat, jak tenis zrychlil.

Jaké máte plány do budoucna?
Téhle otázce se radši vyhýbám. (smích) Příští sezona je ještě daleko. Uvidíme, jak skončí tato. Přeci jen pořád bojujeme o Turnaj mistryň. Zakončit sezonu na Masters je vždycky super.

Vzpomínáte někdy ještě na wimbledonský titul 2011, který jste získala se Slovinkou Katarinou Srebotnikovou?
Samozřejmě. Člověk musí podávat dva týdny výkony bez jediného výpadku. Tohle je strašně těžké. Dotáhnout grandslam do úplného konce je velký výkon.

K vašim dalším velkým triumfům patří i rozhodující čtyřhra po boku Lucie Hradecké ve fedcupovém finále v Moskvě v roce 2011, kterou započala éra českého panování.
To bylo něco. Tenkrát jsme pohár vyhrály po třiadvaceti letech. V Moskvě jsme to dotáhly a pak se vítězná vlna rozjela strašným stylem. My s Luckou jsme to nakoply a pak to jelo dál.

Máte ještě tenisové přání, nebo už jste zažila vše?
Chtěla bych jednou vyhrát Masters. Už jsem ho hrála tolikrát, dvakrát jsem se dostala do finále a pořád nic. Mít titul z Turnaje mistryň, to bych ještě brala.

US Open, New York (USA, 57 238 700 USD, tvrdý povrch)
2. kolo čtyřhry žen
Melicharová (USA), PESCHKEOVÁ – Gauffová, McNallyová (USA) 3:6, 6:7(9)