Martincová si prošla šerým peklem. Trefí v New Yorku stovku?

Tereza Martincová si na US Open zahrála před dvěma lety v hlavní soutěži. Podobné ambice má i v tomto roce. Čtyřiadvacetileté tenistce se podařil první krok – nebezpečnou Slovinku Dalilu Jakupovicovou udolala po setech 6:4, 3:6 a 6:2.

Češka hraje v New Yorku také o případný posun do elitní stovky světového žebříčku. „Nevnímám to tak, že právě na US Open trefím stovku. Až tam budu, tak tam budu,“ zůstává Martincová nohama na zemi.

Jak hodnotíte svůj první zápas tady v New Yorku?
Jsem ráda, že jsem to zvládla, protože první kola bývají, obzvlášť v kvalifikaci, zrádná. V poslední době jsem laborovala se zdravím, ale už jsem naštěstí v pořádku. Zápas začal za světla, ale skončil v úplné tmě, s čímž mám velký problém.

V prvním setu jste si se soupeřkou často braly servis, bylo to jako „na houpačce“. Do druhého setu měla ale Jakupovicová rychlý nástup, když vedla již 5:1. Co se tam stalo?
Byla to moje chyba. Neservírovala jsem dobře, což bylo zapříčiněno zejména horší viditelností. Dávala jsem na mé poměry hrozně dvojchyb a šla jsem radši přes druhý servis, abych to tam dostala. Soupeřka to vycítila a dokázala toho využít.

Říkala jste, že v šeru špatně vidíte. Rozhodující sadu jste přesto zvládla vítězně.
Ačkoliv jsem prohrála druhý set, tak na ten rozhodující jsem si věřila. Pomohlo mi, že se viditelnost ustálila a hrálo se mi lépe. Věděla jsem, že budu tvořit hru. Ona hlavně běhala a vracela míčky. Bylo to především o mně.

Dnes zde panovalo tropické počasí. Denisa Allertová odehrála zápas v pětatřiceti stupních a byla po tříseťáku hodně unavená. Nebylo lepší hrát takhle večer, ačkoliv za horší viditelnosti?
Pro mě je šero velký problém. Správně bych měla hrát v čočkách, což nedávám. Na druhou stranu máte světlo, ale zase šílené horko. Dusno bylo stejné i teď večer, člověk se hodně potí, ale alespoň do toho nemáte žár slunce. Věřím, že hrát dopoledne či odpoledne je dost vyčerpávající. To je těžké posoudit, co je lepší.

Zmiňovala jste vaše zdravotní problémy. Nedávno jste skrečovala dva zápasy – v Bukurešti a poté i v Karlsruhe. Byla na vině v obou případech střevní chřipka?
Střevní chřipka se mi rozeběhla v Rumunsku. Nevědělo se, co to pořádně je. Poté jsem hrála na Štvanici, ale kdyby to nebyl domácí turnaj, tak vůbec nenastoupím. Týden jsem nebyla schopná ničeho. Po pár trénincích jsem to zkusila, ale byla to chyba. To se nesmí na profesionální úrovni stávat. Vzalo si to svou daň.

Odjela jsem na další turnaj do Karlsruhe, kde bylo mé tělo v obrovském výkonu a potřebovalo někde brát energii. Příjem potravy jsem ale neměla. Navíc jsem si tam natáhla sval, což byl další problém. Jsem ráda, že tohle je za mnou. Je to další zkušenost, byla to z mé strany blbost. Vždycky si říkám, že to zvládnu, ale poté vidím, že to zkrátka nejde.

V New Yorku jste ve druhém kvalifikačním kole. V případě postupu do hlavní soutěže byste se přiblížila elitní stovce světového žebříčku. Je to velká motivace?
Nad tím já tolik nepřemýšlím. Nevím, jak jsem na tom bodově. Až tam budu, tak tam budu. Nevím, jakým turnajem bych toho měla dosáhnout. Nevnímám to tak, že právě na US Open trefím stovku. Může se to stát na každém turnaji.

Jak vy osobně vnímáte elitní stovku světového žebříčku? Mnoho hráček říká, že je to obrovský rozdíl, ať už z finančního pohledu, zájmu sponzorů či médií. Je to opravdu tak velký rozdíl být 130. hráčka světa, nebo být na 70. místě světového žebříčku?
Je to bohužel obrovský rozdíl, až mi to přijde brutální. Když je člověk ve stovce, tak má větší jistotu. Celkově je větší pohoda. Sponzoři o vás mají větší zájem. Ne z toho důvodu, že jste ve stovce, ale kvůli tomu, že hrajete rovnou hlavní soutěže, což je to zásadní. Můžete si celou sezonu vozit trenéra. Víte, že to finančně utáhnete. Všechno to na sebe tak navazuje. Když jste za stovkou, tak o vás není takový zájem.

Už delší dobu je vaším trenérem Pavel Zádrapa. Jak si zatím tuto spolupráci pochvalujete?
Musím říct, že jsem nadšená. Sedli jsme si jak po tenisové stránce, tak i po té lidské. Oba víme, co od mého tenisu chceme. Pavel se do mě umí vcítit a ví, co v jaký moment má říct. Tahle spolupráce trvá už skoro rok. Přijde mi, že jsme se za tu dobu hodně posunuli. Na začátku této spolupráce jsem na tom byla psychicky dost špatně a na rankingu jsem byla asi až na 250. místě. Teď spolu máme pár titulů a také účast v hlavní soutěži grandslamu.

Nejezdíme spolu po turnajích pravidelně. Jezdím většinou sama a Pavel je se mnou na výjezdu teprve potřetí nebo počtvrté. Být spolu víc, třeba by nám to šlo lépe. To ale není úplně jednoduché. Jsem za tuhle spolupráci opravdu ráda!

Absolvovala jste přechod z antuky na beton. Vše proběhlo v pořádku?
Beton mám hodně ráda. Člověk pořádně neví, co od prvního zápasu čekat a potřebuje se trochu rozehrát. Beton a tráva, to mám nejradši.

Proběhne nějaká menší oslava prvního vítězství?
To zase ne. Musím se držet při zemi. Krok za krokem. Mám obrovskou radost, že jsem to zvládla. Pojedu v normálním režimu – regenerace, jídlo, trénink a jede se nanovo.